Milionový advokát

UKÁZKA Z KNIHY

Miliónový advokát

Ten den, bylo to 2. října 1993, měl Ivan Kočárník, ministr financí čerstvě existující České republiky, radostnou náladu. Venku bylo příjemné slunečno a odpolední teplota v Praze se blížila osmnácti stupňům. Indiánské léto si ministr vylepšil podáním jedné potměšilé žaloby, ze které měl upřímnou radost. Jeho úřad poslal ten den soudu „určovací žalobu za účelem zjištění, kdo je skutečným vlastníkem Lidového domu“.

Špičky ODS o tomto plánu začaly diskutovat nedlouho po 28. únoru toho roku. Tehdy totiž zvítězil ve volbě předsedy sociální demokracie Miloš Zeman, málokdo si dnes už vzpomíná, že porazil Jiřího Paroubka. Zeman nasadil v čele sociálních demokratů děsivé tempo. Pro ODS se rychle stával nejotravnější vší v kožichu, jakou si strana pevně vedená Václavem Klausem dokázala představit. ODS právě čelila, zhruba rok po svém založení, prvnímu většímu skandálu a to podílu tehdejšího místopředsedy Miroslava Macka na privatizaci Knižního velkoobchodu. Kauza vedla až k Mackově rezignaci a dočasnému opuštění nejvyšších stranických funkcí. Právě Macek, který měl podezření, že za rozdmýcháváním skandálu stojí Miloš Zeman, byl údajně autorem myšlenky na napadení ČSSD „obchvatem“ přes Lidový dům. To mělo ČSSD zbavit významné výhody – sociální demokracie totiž disponovala něčím, co většině ostatních stran zoufale chybělo: významným majetkem. Spojení předsedova elánu a alespoň relativního finančního zabezpečení dělalo z ČSSD nebezpečného soupeře. Rozkaz tedy zněl jasně: Narušitel nesmí projít.

Plán byl vcelku jednoduchý – přitlačit Zemana ke zdi, zaměstnat ho právní bitvou o Lidový dům, odčerpat jeho energii, unavit ho a případně dokonce opravdu připravit konkurenci o lukrativní nemovitost v centru hlavního města. Ivan Kočárník s Miroslavem Mackem asi nepředpokládali, že stát všechna dějství sporu vcelku hladce prohraje. Jenže už vůbec nemohli tušit, že jednou, až budou oba dávno v politickém důchodu, exploduje tato poněkud obskurní žaloba jako nálož semtexu pod čarou ponoru jinak dobře stavěného a robustního socialistického finančního parníku.

Lidový dům měl ostatně vždy pohnuté osudy, co ale platilo vždy – nikdy nepatřil lidu. Ač původně barokní, byl Palác Losyů z Losinthalu, zvaný později také Palác Kinských (na rozdíl od Letohrádku Kinských nedaleko Újezdu), na konci osmnáctého století klasicistně přestavěn a – jaká ironie osudu – sloužil jako sídlo aristokratických špiček. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století v něm úřadovala pojišťovna. A v roce 1907 ho koupili „dělníci“. Tedy přesněji Tiskové a stavební družstvo dělnické.  Což byla v podstatě sociální demokracie, v té době již strana etablovaná a i když „dělnická“, tak představovaná spíše dobře situovanými intelektuály. Strana ale nemohla vlastnit nemovitosti a ani žádný významný majetek, proto bylo potřeba jisté obezličky – což platilo za Rakouska – Uherska, za První republiky a stejně tak i po druhé světové válce. Je nutné si zapamatovat tento podstatný fakt.

Pokračování této kauzy, nově odkryté detaily a utajované skutečnosti naleznete ZDE

Nejznámější Altnerovou aktivitou bylo právní zastupování ČSSD. Té (prostřednictvím společnosti Cíl) v roce 2000 až u Ústavního soudu definitivně vyhrál spor o vlastnictví Lidového domu, tradičního stranického sídla, když předchozí soudy rozhodovaly opačně. Mandátní smlouvu s ním v roce 1997 za stranu podepsal její tehdejší předseda Miloš Zeman a později k ní prý přistoupili i advokáti Zdeněk Hájek a Václav Halbich. Podle smlouvy měl v případě úspěchu získat mj. deset procent hodnoty Lidového domu, strana mu vyplatila 16,8 milionu Kč a zbývající sporné dvě třetiny z celkové částky dala do soudní úschovy, neboť ji požadovali také druzí dva advokáti. Tento spor nebyl doposud uzavřen. Altner kromě toho podal na ČSSD žalobu za další nárok z mandátní smlouvy, dlužné nájemné Lidového domu, a Obvodní soud pro Prahu 1 mu v roce 2004 z tohoto titulu přiznal 18,5 milionu Kč spolu s úroky z prodlení a smluvní pokutou. Smluvní pokuta tvořila 0,3 % za každý den prodlení, což tehdejší předseda Jiří Paroubek odmítl, protože taková výše měla být v rozporu s dobrými mravy.

Altner své celkové nároky v červnu 2006 vyčíslil na minimálně 17,5 miliardy Kč, kvůli dluhu podal několik neúspěšných návrhů na prohlášení konkurzu ČSSD, trestních oznámení a často se také obracel na Ústavní soud. Zároveň ale sám čelil trestním oznámením a také stížnostem k České advokátní komoře, která jej nakonec v kárném řízení roku 2011 kvůli porušení povinnosti mlčenlivosti, neboť měl neoprávněně zveřejňovat informace, které se při zastupování klienta dozvěděl, vyškrtla ze seznamu advokátů. Odvolací Městský soud v Praze pak na konci března 2016 pravomocně potvrdil původní rozhodnutí z roku 2004 co do jistiny a smluvní pokuty, žalobu zamítl pouze pro úroky z prodlení. ČSSD mu tak musí za právní služby zaplatit ještě 18,5 milionu Kč spolu se smluvní pokutou, která od roku 2000 činí dalších více než 318 milionů Kč. Kvůli nesplacení dluhu Altner podal několik neúspěšných návrhů na vydání předběžného opatření, kterým by byly zablokovány účty ČSSD, až později šel cestou exekuce. Strana mezitím podala dovolání k Nejvyššímu soudu

Zdroj: wikipedia

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *